Proč chodíme po horách

……úterý,  21.srpna 2001

            „Mórgn!“ Chatařův nemilosrdný  budíček udeří  opravdu ve dvě. Moc jsme toho nenaspali. Vzduch v matracenlágru byl klimatizován ponožkami, vlhkým prádlem a botami třiceti chlapů. Teď naráz všichni vstávají a hledají si věci. Vstávání a snídaně je ale kupodivu méně zmateční, než bych čekal. Venku je jasno, teplo, bezvětří, ale hvězdy jsou vidět jen trochu. Na snídani si blikáme čelovkami, hltáme čaj a ovesné vločky.Za chvíli jsme sbaleni a před třetí hodinou už pochodujeme s čelovkami po moréně. Celý svah nad chatou je samá bludička, každý si hledá cestu, jak umí. Bojujeme v suti, hledáme cestu mezi balvany, Tomáš boduje, ale jen na chvíli, pak zase bloudíme, Němci, co se k naší devítičlenné skupině přilepili, taky. Za chvíli se svlékáme, je horko. Ke všemu mi dochází baterka v lampě, hlavně že mám dole rezervní. V těch balvanech je to potmě  o zabití. (ledky ještě nejsou vynalezeny). Konečně sestupujeme k ledovci. Je asi půl páté, stále tma, ale na sněhu se navazujeme a postupujeme ledovcovým údolím. Je nás na laně sedm, jdu poslední, první je Zbyněk. Je to, jak se ukáže, optimální kombinace. Údolí však vede do sedla Sesserjoch, a ne do Sattelu, kam máme jít my. Včas to zjišťujeme, musíme víc vlevo. Tam se ale ve strmém svahu ve tmě rýsují séráky a trhliny. Je to o hubu, nikomu, ani mladému a odvážnému Zbyňkovi Lebduškovi, ani starému a odvážnému Jirkovi Prášilovi se do toho jako prvnímu nechce.  Musí tedy nastoupit obětavý ale malonko  lehkomyslný Honza s Alenou na samostatném laně, aby se probojovali jako první po hnusných ledových mostech mezi séráky a trhlinami na mírnější svah ledovce. Místy mi běhá mráz po zádech, když přecházejí ledové mosty s nedohlednými trhlinami. Jdeme za nimi.  Trvá to asi půl hodiny, vůbec se mi to tu nelíbí.Konečně jsme na rovnější sněhové pláni,  vlevo  ve tmě už blikají  další světýlka. Jsme už u té správné cesty, která vedla od chaty přímo vzhůru a ne vpravo po moréně.

Zastavíme, vydechneme, sníme sušenku a napijeme se horkého čaje z termosky. K tomu  ještě acylpyrin kvůli výšce. Je po páté, svítá. Pěkné ráno slibuje pěkný den.Za námi dopadají první paprsky na vrcholek té nejkrásnější hory, hory Matterhorn. Najednou se nezdá tak vysoký, už jsme dost přes tři tisíce. Pokračujeme sněhovou plání, teď to jde bez problémů, metry přibývají. Matterhorn je už osvícený celý, taky Dent Blanche, Dent d Herens, Mont Blanc a jak se všechny ty krásné kopce  jmenují. Před devátou jsme v sedlu Sattel, proti nám přes údolí je Seserjoch. Honza s Alenou zůstávají za námi, vylezou pak jen do tohoto sedla. Alenu přesto obdivuji, je to výkon. Zbyněk označuje sedlo Sattel svým dlouho avizovaným střevním exkrementem a od této chvíle je toto místo pokřtěné. Jinak už tomuto místu  neřekneme. Místo je to významné, protože tady končí turistická nirvána a nastupuje  lezení.  Nejprve se stoupá po hodně strmém ledovcovým hřbetu. Led je tvrdý, mačky ani cepín moc nepomáhají. Pak se přejde na skálu a znovu na led. Svah je teď ještě strmější, led ještě tvrdší. Zbyněk drží dobrou rychlost, ale  Šnek má trochu potíže s dechem, a to jsme jen kolem 4000 m. Pak se nastupuje znovu na skalní hřebínek. Po nedávném sněžení je to tu všechno pokryté prašanem, připomíná to zimní tatranský hřeben. Skála je perfektní, dá se tu dobře jistit, ale je to exponované, místy až příliš vysněžené a hlavně hodně dlouhé. Původní ranní pěkný časový náskok jsme už ztratili, po hřebínku postupujeme jen zvolna.  Naštěstí tu není moc lidí a přeje počasí. Je tak akorát teplo a bezvětří. Výhledy jsou nádherné.  Asi na dvou místech se přechází „ kůň“,  exponovaná sněhová lávka. Ale je to v pohodě, odjistíme se. Chválím si dobrou partu, která se nám tu sešla. Vyhovíme si a vychutnáváme si pěknou cestu.

Těsně před  vrcholem nás čeká trojkový komín, teď plný ledu.Přístup k němu je exponovaným vysněženým traverzem. Je to jediné místo, kde se opravdu bojím. Žleb pod námi má pár set metrů, jištění v ledu je pochybné. Zbyněk jako první tam dává pár smyček a odjistí nás, v komíně je pak ještě  fixní lano. Rezignujeme na styl, drápeme se tam v ledu a skále jak se dá, já se věším do fixu a drápu se po něm nahoru. Jako poslední pak sbírám smyčky. V jedenáct jsme konečně na vrcholu -  4639 m vysoko.

Podáváme si ruce. Je mi nádherně, mám stažený krk a v krku knedlík,  jako vždycky, když někam vylezu s dobrou partou. Je to nejvyšší vrchol Švýcarska, druhý nejvyšší v Evropě, a rozhodně nejtěžší velký kopec, jaký kdokoli z naší party vylezl.

Je skoro bezvětří, teplo, obloha jak vymetená,  rozhled. Lidi tu nejsou. Na tak ostrý vrchol by se jich moc ani nevešlo. S Tomem si vlezeme se k maličkému vrcholovému kříži a obědváme. Máme chleba, poličan, okurku, pivo, čokoládu. Hotová hostina! Je mi fajn, žádné bolesti hlavy, výška se vůbec neprojevuje. Fotíme se, kocháme se rozhledy. Pod námi je chata Margherita, nejvýše položená chata v Evropě (4554 m), sedlo  Sesserjoch, kde se přechází do Itálie, ještě dále k jihu ohromný Liskamm, na severu pak  ostrý hřeben Nordendu, za zády maličký Matterhorn a jeho sousedi.

Asi po půlhodině sem přichází další parta. Necháme se vyfotit našimi foťáky a  pak se vracíme. Je poledne. Sestup komínem a traverz pod ním je zase těžký, ale v klidu a s rozumem to slezeme. Jdu zase poslední,  přede mnou jde Jirka Hájek, odjistíme se. Pak už je to v pohodě. Skalnatý hřeben se zdá nekonečný, už se nemůžeme dočkat  Sattelu. Odtamtud už to bude vycházka, tady je to pořád dost těžké a jsme už unaveni. Teď odpoledne potkáváme velkou českou partu, která se drápe nahoru. Spali ve stanech nad chatou a vyšli prý ráno. Nemají šanci, je hodně pozdě, to se nedá zvládnout. Konečně jsme u Exkrementu. Napětí  z nás padá znovu, odvazujeme se z lana, máme vyhráno. Sníme nějakou sušenku a vypijeme poslední hlt vody. Dál to valíme po ledovci, hladkém a bez trhlin, jen v plavkách. Je najednou strašné horko, a to jsme pořád 3800 m. Vůbec to neklesá. Cesta po ledovci je strašně dlouhá, však jsme to šli ráno čtyři hodiny. Teď jdeme po té správné cestě, ale je zase plná trhlin a tajícího sněhu, znovu se vážeme. Pak ještě nekonečná cesta sutí. Cesta není nijak upravená ani značená, a tak pořád hledáme  a bloudíme. Už toho máme dost. K chatě docházíme kolem čtvrté, umordovaní k smrti.

Nechceme tu spát, půjdeme na poslední zubačku. Ta jede po osmé, takže nemáme moc času. Musíme se přebalit, trochu si odpočinout a napít a před šestou vyrazit dolů. Na oslavu vítězství si dáváme s Tomem pivo, stojí šest a půl franků a není nic moc. Naše pivo máme lepší. Pro Sašu ještě kupuju pohled chaty s místním razítkem.

Rudínští a Šnek s Davidem tu zůstávají do zítřka, my se loučíme a razíme dolů. Spěcháme, přeběhneme skálu pod chatou, údolní ledovec, vydrápeme svah nad ním a valíme k zastávce Rotenboden. Chvíli sedíme na trávě, za námi naše hora. Je krásný podvečer. Fotíme se. Slunce zapadá za Matterhorn, dlouhé paprsky svítí přímo do očí, je tu fantastická atmosféra. Ale moc to nevnímáme, jsme utahaní, cesta se zdá nekonečná. Jsme na nohách šestnáct hodin skoro bez přestávky a máme za sebou víc jak dva tisíce metrů nahoru a dolů. Konečně jsme před osmou hodinou na zastávce. Jirku Hájka, pro kterého je jen obtížně přijatelná cena zubačky, přemluvíme, aby netrhal partu a nechodil dolů pěšky, že by to mohl taky odmarodit. Je to totiž dalších 1300 metrů klesání.

Za chvíli už sedíme ve vagoně zubačky, chudší o dalších 68 franků. Cena nahoru a dolů se neliší, naopak koupit zpáteční lístek současně by ušetřilo asi 10 franků. My ale nevěděli, jak pojedeme. No nic. Zubačka klesá temným lesem k Zermattu, nad námi se tyčí tmavá pyramida Matterhornu, na kolejích stojí srnka, z lesa nás pozoruje jezevec. Za šera docházíme ke stanu v kempu, vyndáme z něj věci, osprchujeme se  a uléháme. Skoro nejíme, máme jen tatranku a pivo.Jsme k smrti utahaní. Byli jsme na nohách skoro 20 hodin. Spíme dřív, než zatáhneme zip u spacáku.

Ivan Večl